Krajina jako obraz. Genius loci krajinářského parku v Bad Muskau

Doba čtení: 4 minuty.

Vstoupíte do krajiny, která je harmonická, až idylická. Vypadá, že takto vznikla přirozeně a na místě byla odjakživa. Opak je ale pravdou: všechno je komponované – umístění stromů i architektonických prvků je pečlivě naplánované. A proto pohled z téměř každého místa v parku tvoří krásný obraz.

To je v zásadě princip krajinářského parku, který byl oblíbený v 19. století. Park v Bad Muskau (česky Mužákov), které se nachází v severní části Saska na hranici s Polskem, je v několika ohledech výjimečný, mimo jiné svým příběhem a osobností muže, který za parkem stojí.

Život tvůrce parku, kterým byl jeho vlastník kníže Hermann von Pückler-Muskau, byl nevšední. Kníže ve společnosti platil za výstřední personu, jeho nadání pro krajinářskou architekturu ale bylo nesporné. Odjel do Anglie, aby se přímo v centru dění naučil všechno z oboru. S nabytými znalostmi se pustil do návrhu a tvorby parku u svého zámku v Muskau. Park vznikal mezi lety 1815 – 1845.

Tvorbě samotné předcházelo skupování a scelování pozemků, což bylo někdy náročné a zdlouhavé. A pak následovalo sázení stromů, a to jak mladých, tak i vzrostlých (v Anglii se Pückler naučil přesazovat vzrostlé stromy, které atmosféru vytvořily líp, než mladé stromky – a část stromů nechal do Muskau převézt ze svého druhého panství Branitz). Mimochcodem jak takové přesazování vypadá, zakusil Monty Don ve 2. díle pořadu The Secret History of the British Garden. A samozřejmě k parku patřily i cesty a architektonické prvky.

Na chvíli se ještě vrátím k osudu knížete a jeho panství. Pücklera jeho život přivedl do dluhů a muskauské panství musel prodat. Muskau nebyl ovšem jediný park, který navrhl: další park vytvořil i na svém druhém panství Branitz a podílel se také na parku v braniborském Babelsbergu.

Muskau celkem poklidně žilo do 20. století. Na konci druhé světové války park ale zasáhly boje a krátce po válce vyhořel zámek. Byly určené nové hranice mezi Polskem a Německem a ty rozdělily park na dvě části: menší část plochy se zámkem připadla Německu. Park poté chátral a obnovy se dočkal postupně od 60. do 90. let. V roce 2004 byl zapsán na seznam UNESCO. Rozdíl mezi německou a polskou částí parku zůstal patrný – tak to aspoň bylo před deseti lety, kdy jsem park navštívila. Německá část byla zrekonstruovaná, aby vynikly pohledy na park a architekturu, zatímco polská část zůstávala zarostlá náletovými dřevinami.

Zámek, jehož příjezdová cesta je lemovaná citrusovými stromky.

Hlavní přístup do parku vede kolem nového zámku, vedle nějž se nachází i starší a menší zámek. Prostor kolem zámku zdobí okrasné záhony, které pozvolna přecházejí v park. Vchod do zámku lemuje řada citrusů v zelenkavých džberech. Důležitým prvkem je v parku i řeka Nisa. A zatímco spousta stavbiček v parku se nedochovala (zůstávají tam po nich připomínky), mostů přes říčku je v parku několik a tvoří skvělé blickfangy.

Jeden z nejvýraznějších mostů v parku vynikal nejen modrou barvou ale i řadami květináčů s fuchsiemi.

Ale i řeka samotná je důležitá a spolu s loukami a důmyslně umístěnými skupinkami stromů nabízí krásné pohledy. Vrtá mi jen hlavou, jak ty rozsáhlé plochy tenkrát udržovali – čím a jak často je sekali; bylo symbolem statusu je nechávat nakrátko, nebo stačilo je posekat dvakrát ročně…? A při procházce parkem se z cestiček otevírají i pěkné pohledy zpět na zámek – z různých úhlů částečně ukrytý za stromy. Ikonický a pro Muskau typický je pohled od zámku směrem na pleasure ground, uprostřed něhož jsou tři mladé topoly.

Pohled od zámku na pleasure ground se třemi topoly kanadskými, které v době mojí návštěvy ale byly jenom dva:-).

Pro mě byla návštěva muskauského parku zážitkem plným aha momentů: bylo fascinující sledovat práci s krajinou na takové rozloze a pozorovat co a proč na návštěvníka funguje.