Krajina jako obraz. Genius loci krajinářského parku v Bad Muskau

Doba čtení: 4 minuty.

Vstoupíte do krajiny, která je harmonická, až idylická. Vypadá, že takto vznikla přirozeně a na místě byla odjakživa. Opak je ale pravdou: všechno je komponované – umístění stromů i architektonických prvků je pečlivě naplánované. A proto pohled z téměř každého místa v parku tvoří krásný obraz.

To je v zásadě princip krajinářského parku, který byl oblíbený v 19. století. Park v Bad Muskau (česky Mužákov), které se nachází v severní části Saska na hranici s Polskem, je v několika ohledech výjimečný, mimo jiné svým příběhem a osobností muže, který za parkem stojí.

Život tvůrce parku, kterým byl jeho vlastník kníže Hermann von Pückler-Muskau, byl nevšední. Kníže ve společnosti platil za výstřední personu, jeho nadání pro krajinářskou architekturu ale bylo nesporné. Odjel do Anglie, aby se přímo v centru dění naučil všechno z oboru. S nabytými znalostmi se pustil do návrhu a tvorby parku u svého zámku v Muskau. Park vznikal mezi lety 1815 – 1845.

Tvorbě samotné předcházelo skupování a scelování pozemků, což bylo někdy náročné a zdlouhavé. A pak následovalo sázení stromů, a to jak mladých, tak i vzrostlých (v Anglii se Pückler naučil přesazovat vzrostlé stromy, které atmosféru vytvořily líp, než mladé stromky – a část stromů nechal do Muskau převézt ze svého druhého panství Branitz). Mimochcodem jak takové přesazování vypadá, zakusil Monty Don ve 2. díle pořadu The Secret History of the British Garden (dal se dohledat na YT). A samozřejmě k parku patřily i cesty a architektonické prvky.

Na chvíli se ještě vrátím k osudu knížete a jeho panství. Pücklera jeho život přivedl do dluhů a muskauské panství musel prodat. Muskau nebyl ovšem jediný park, který navrhl: další park vytvořil i na svém druhém panství Branitz a podílel se také na parku v braniborském Babelsbergu.

Muskau celkem poklidně žilo do 20. století. Na konci druhé světové války park ale zasáhly boje a krátce po válce vyhořel zámek. Byly určené nové hranice mezi Polskem a Německem a ty rozdělily park na dvě části: menší část plochy se zámkem připadla Německu. Park poté chátral a obnovy se dočkal postupně od 60. do 90. let. V roce 2004 byl zapsán na seznam UNESCO. Rozdíl mezi německou a polskou částí parku zůstal patrný – tak to aspoň bylo před deseti lety, kdy jsem park navštívila. Německá část byla zrekonstruovaná, aby vynikly pohledy na park a architekturu, zatímco polská část zůstávala zarostlá náletovými dřevinami.

Zámek, jehož příjezdová cesta je lemovaná citrusovými stromky.

Hlavní přístup do parku vede kolem nového zámku, vedle nějž se nachází i starší a menší zámek. Prostor kolem zámku zdobí okrasné záhony, které pozvolna přecházejí v park. Vchod do zámku lemuje řada citrusů v zelenkavých džberech. Důležitým prvkem je v parku i řeka Nisa. A zatímco spousta stavbiček v parku se nedochovala (zůstávají tam po nich připomínky), mostů přes říčku je v parku několik a tvoří skvělé blickfangy.

Jeden z nejvýraznějších mostů v parku vynikal nejen modrou barvou ale i řadami květináčů s fuchsiemi.

Ale i řeka samotná je důležitá a spolu s loukami a důmyslně umístěnými skupinkami stromů nabízí krásné pohledy. Vrtá mi jen hlavou, jak ty rozsáhlé plochy tenkrát udržovali – čím a jak často je sekali; bylo symbolem statusu je nechávat nakrátko, nebo stačilo je posekat dvakrát ročně…? A při procházce parkem se z cestiček otevírají i pěkné pohledy zpět na zámek – z různých úhlů částečně ukrytý za stromy. Ikonický a pro Muskau typický je pohled od zámku směrem na pleasure ground, uprostřed něhož jsou tři mladé topoly.

Pohled od zámku na pleasure ground se třemi topoly kanadskými, které v době mojí návštěvy ale byly jenom dva:-).

Pro mě byla návštěva muskauského parku zážitkem plným aha momentů: bylo fascinující sledovat práci s krajinou na takové rozloze a pozorovat co a proč na návštěvníka funguje.