Bio, nebio… Je bio lepší než konvence?

Doba čtení: 5 minut.

Bio mi přijde jako dobrá myšlenka. Na začátek upřesním, že pod pojmem bio tady pro zjednodušení myslím pěstování bez hnojiv, pesticidů a herbicidů, tedy přírodní cestou. A teď k té podstatě bio produktů: nejde totiž jen o produkt samotný, ale i o procesy, které stojí za jeho vypěstováním (nebo výrobou). Takže nejde o to, že ten samotný produkt je větší, barevnější, chutnější atd. – jeho kvalita by měla být stejná – ale že ty procesy mají za cíl stabilnější a zdravější prostředí, v němž pěstujeme a žijeme. Protože tyhle procesy jsou náročnější na práci, je logické, že takové výpěstky (produkty) můžou být nebo jsou dražší.

Ne každé bio ale musí být zároveň lokální (u banánů toho spojení nedosáhneme, ale u brambor to dává smysl).

Co konkrétně za procesy se za bio pěstováním skrývá? Jednak to, co jsem zmínila hned na začátku. Pak je to určitě péče o půdu: aby nebyla ohrožená erozí, aby byla úrodná, zadržovala vodu (takže se využívá mulčování, střídání plodin, zelené hnojení, polykultura). Ve větší produkci to všechno může být paradoxně náročnější než na malé ploše. V přírodních zahradách se klade důraz i na kompostování a já bych ještě přidala semenaření.

Jak mluvit o bio?

V přírodním a permakulturním zahradničení se často taky používá argument, že je zahradničení v souladu s přírodou bezpracné. Argumentovat obecně právě bezpracností (nebo šetřivostí) mi přijde nešťastné, protože to jsou ošemetné ukazatele. Většinou nekonvenční metody navíc nejsou zázračně bezpracné, spíše to mají prostě jinak. Mulčování opravdu pomůže zadržovat vlhkost a potlačovat plevele. Ale může taky přinést nějaká negativa a ty plevele mulčem dřív nebo později (rozhodně spíš později, ale) prorostou.

V „alternativní“ směrech se někdy setkávám s negativní motivací: strašením, jak je na tom planeta špatně, jak se musíme omezit a kdo ještě ryje, používá chemii a vlastní auto, tak je úplně mimo, takže to někdy vypadá, že bio samo sebe za lepší považuje. Vlastně to asi chápu: když k nám bio&spol. začalo pronikat, muselo lidi s principy začít seznamovat, setkávalo se s nedůvěrou a muselo se nějakým způsobem vymezovat a bránit. Je to ale k dobru věci? Osobně tento tón nemám ráda a dávám přednost pozitivní motivaci. Nějak mě tohle trklo právě v souvislosti s kytkama a nedávným Valentýnem. Chápu snahu vylíčit, jak je situace vážná, ale má tento způsob větší šanci změnit něčí přístup, než jiný argument? A má vlastně bio tak dobrou pozici, aby si mohlo dovolit takhle mluvit, nebo by bylo lepší hledat i jiné tóny a náměty komunikace? Kritiku odlehčit? Vzpomeňte – mimo obor – na nedávné video Vladimíra Špičky, které bylo sice ostrou kritikou České pošty, ale bylo tak vtipné, že nemohlo otrávit ani samotnou poštu. Protože zpět ke kytkám: bez platících zákazníků bio trh existovat prostě nebude… K pohromám jako slimáci nebo sucho se přidává ještě marketing:-).

Komunikovat míň bio a víc požitky?

V tomto ohledu se mi líbí přístup zahradního architekta Ferdinanda Lefflera, který bojuje proti zahradám typu „túje a trávník“. Ale nedělá to tak, že by chodil a říkal: „no to je hrůza… jak to někdo může takhle dělat…“ Chodí a ukazuje, jak dobře navržená a osázená zahrada může být krásná a kolik radosti v ní její majitel může zažít! Takže není lepší najít důvody pro zahradu bez chemie, bez rytí, pro život bez aut a pro lokální kytky? Stojí to čas a námahu zamyslet se a vymyslet důvody, které fungují (a testovat je na zákaznících a pilovat je). Přesvědčovat, že to můžeme dělat i jinak a bude to od zákazníka vyžadovat nějaké úsilí (v případě slowflowers to je dostupnost), ale na oplátku jim taky něco přinesou. Planetě a jim osobně. Opět zmíním pojem, který používá právě Leffler: hedonistická udržitelnost. To mi přijde jako dobrá cesta.

Svého času jsem se rozmýšlela, jestli nechat svoji zahradu uznat jako přírodní zahradu. To, co je požadováno v podmínkách, jsem dodržovala. Říkala jsem si, že by to bylo sice hezké mít plaketu, ale vlastně já z toho nic mít nebudu (a musím zaplatit za ten úkon). A pak jsem si vzpomněla na paní Alenu z Prvorepublikové zahrady. Ta má krásnou zahradu, která je Ukázkovou přírodní zahradou. O své zahradě umí taky moc pěkně psát (najdete ji na FB), má kouzlo osobnosti a vlastně tak mimochodem mluví i o přírodním způsobu zahradničení. Netlačí ale v tomhle ohledu na pilu. A to mě přitáhlo a byl to pro mě ten moment, kdy jsem si řekla, že do téhle party chci taky patřit.

Vztaženo na lokální kytky: má smysl vykřikovat do světa stále dokola, že konvenční kytky jsou fuj? Nota bene tak v zákaznících nevědomky vyvolávat pocit viny nebo možná méněcennosti. Jasně, osvěta je potřeba. Neškodíme si tím ale taky trochu? Zkusme se zamyslet, jaké důvody lidem, kteří (ještě) nekupují lokální kytky i našim zákazníkům dát, aby si koupili ty naše nekonvenční kytky. Co z toho bude mít konkrétně on, zákazník (tentokrát ne planeta, takže žádná udržitelnost, ale ON!). Vymyslet to dá práci a sama ty argumenty pořád hledám. Super slogan má třeba květinová farma Řezanka: „Květiny jsou radost, my je pěstujeme, vy je rozdáváte.“ O tom to je, ne?

Původně jsem tento článek zamýšlela jako vysvětlení pojmu pro spotřebitele, avšak trochu se to zvrtlo. Ale přijde mi, že ten čas dozrát do bia a jeho možností někdy potřebujeme i my pěstitelé.